Záložník Michal Kugler, syn současného trenéra “A“ týmu Slovanu, přišel do Rosic spolu se svým otcem a dalším spoluhráčem z Blanska Petrem Šípem na začátku roku 2016. V současnosti tak tento odchovanec brněnské Zbrojovky hraje v rosickém dresu již pátou sezónu.
Michale, za Rosice nastupuješ už pátou sezónu v řadě. Porovnej tým, do kterého jsi tenkrát přišel, s tím současným.
Je potřeba dodat, že ve fotbale nejšťastnějších 5 let. Tým je teď aktuálně hodně kvalitní, ale i v minulosti zde byli hráči, kteří by nám byli prospěšní jak na hřišti, tak mimo něj i teď. Osobně mi nejvíc chybí asi Kuba Havlásek. Na place to byl vždy, až na zápas ve Staré Říši, hráč do nepohody. Pokaždé udržel chladnou hlavu, což občas trochu potřebujeme, protože s entuziasmem jsme problém co pamatuji neměli.
Který z dosud odehraných zápasů v dresu Slovanu ti nejvíc utkvěl v paměti a na který bys naopak nejraději zapomněl?
Jako nejpovedenější těžko vybírat, protože domácích zápasů, kdy jsme dokázali vyhrát vysokým rozdílem, bylo za tu dobu, co jsem v Rosicích, doopravdy hodně. Jeden zápas mi však utkvěl v paměti možná o trochu víc. Bylo to utkání z konce sezony 2017/2018, kdy jsme doma porazili Šumperk 4:0. Některé akce, které jsme na hřišti předvedli, jsou i v televizi občas těžko k vidění.
No a na druhou stranu bych nejraději zapomněl na utkání na závěr podzimu sezony 2016/17, kdy jsem ve Žďáře dostal červenou kartu. Celkově jsem v tom období dostával karet hodně. Nechal jsem si od našeho ředitele říct a v první řadě jsem zapracoval na komunikaci s rozhodčími. Jsou to taky asi lidi. Hlavně Dan Marek.
Nemůžeme se nezeptat… Jaké je to hrát a trénovat pod vedení vlastního otce?
Určitě v tom nevidím nic zvláštního. Táta má skvělý vztah s většinou hráčů. Svoje fotbalisty má rád a na hřišti nedělá rozdíly. Každý odchod fotbalisty ho dost vezme, protože do každého vkládá hodně energie. U mě by to bylo asi ještě horší, jelikož mým trenérem je od prvních krůčků. Já jsem si ve fotbale něco prošel, potkal těch trenérů nějaký počet a když ho budu porovnávat s ostatními, tak je to nejlepší, co nás mohlo potkat.
Rosice nejsou zdaleka první štací, kde tě trénuje tvůj táta. Čím vším už jste spolu prošli a na které ze společných angažmá nejraději vzpomínáš?
Poprvé jsme se potkali v krajském přeboru v Blansku. V týmu už v té době byl Peťa Šíp, David Juran a na soupisce dorostu Honza Trtílek. Tam to bylo první nakouknutí do dospělého fotbalu. Potom následovalo angažmá v Bystrci, znovu v Blansku a teď v Rosicích. To je vlastně první z těch, kde bych se pravděpodobně ocitl i bez toho, aniž by v klubu táta působil.
Na které angažmá nejraději vzpomínám, je však úplně jasné. Rosice jsou ve všech ohledech nejlépe fungujícím klubem, kterého jsme společně součástí. Funguje zde všechno na velmi dobré úrovni. Máme podporu vedení a velkou přízeň fanoušků, které tímhle zdravím. Ze všeho tady cítím, že se táhne za jeden provaz. To je cesta k úspěchu.
Rýpnou si do tebe někdy kvůli tátovi vlastní spoluhráči?
Kromě Tomáše Selingera a Pavla Nováka nikdo. Možná jedině v žertu. Na Novasa (Pavel Novák) speciálně si v tomhle musím dávat pozor. Říkáme mu v kabině “rozmrdávač” 
Loni v létě jsi poprvé v životě dal přednost před fotbalem práci. V Řecku jsi dělal průvodce pro cestovní kancelář. Jaké to bylo, ocitnout se na několik měsíců bez fotbalu?
Přesně tak. Velkým impulzem v tomhle byl nicménně taky fotbal. Hrál jsem v Rosicích už nějakou dobu a ta druhá, respektive třetí místa v každé sezoně, byla trochu ubíjející. Každou sezonu, i když nebyl cítit nějaký tlak, jsme si v šatně nakládali, že do MSFL už chceme. Tým věděl, že na to má. Ale každopádně na Řecko vzpomínám velmi rád. Potkal jsem tam přítelkyni a jak bylo zmíněno, poprvé v životě jsem si od fotbalu odpočinul.
Jak těžké bylo po návratu z Řecka dostat se zpátky do formy? Na podzim jsi ani jednou nenastoupil v základní sestavě…
Těžké. Naskočit do rozjeté sezony, kdy se týmu daří, je vůbec to nejtěžší. Myslím individuálně. V momentě, kdy to vypadalo, že se mnou může mančaft počítat, jsem se bohužel zranil v utkání béčka, kde je mimo jiné taky super tréňa a parta. Pak už jsem doufal aspoň ve štěk v každém zápase, kde bych mohl trochu pomoct.
Co děláš proto, abys nepřišel o kondici nabranou v zimní přípravě?
Moc se toho dělat nedá. Takže běh a doma mám karimatku na moje oblíbené posilování.
Někteří tvoji spoluhráči sledují v době volna hodně televizi. Ty jsi ale vášnivým hráčem počítačových her. Čemu dáváš nyní prostor?
Tak tohle je otázka, kde bych se doopravdy mohl rozepsat, ale nevím, koho krom Černi (Jakub Černý) by to zajímalo. Kluci si z nás v kabině utahují, že těm debatám, které tam vedeme, nerozumí vůbec nikdo. Nějakých 8 let si zahraju CSko, každým rokem od prvního dílu si zahraju FIFU a teď nejvíc baví Rainbow Six: Siege. Ani jednu z těch her nedoporučuji nikomu a prosím vás, zůstaňte u seriálů a televizí.
Ale jestli můžu, rád bych nechal nahlédnout pod pokličku jedné z tradic, které máme před zápasy. Před většinou utkání společně s týmem chodíme na večeře a následně do herny právě na počítačové hry. Tam jede Rocket League. Dáme si k tomu MAOAM a máme to jako takovou každotýdenní stmelovačku.
Na domácích zápasech Rosic jsou většinou, kromě tvého táty samozřejmě, přítomni i další členové tvé rodiny. Máma, strýc, bratr, přítelkyně… Nikdy nevynechal ani tvůj děda, velký fanoušek Slovanu, který nás na podzim bohužel opustil. To je pro vás fotbal opravdu takový fenomén?
Je to tak, v podstatě se chodí dívat každý, kdo má zrovna čas. Strýc nechybí téměř nikdy, máma chodí s přítelem, který teď dostal ke svátku permanentku. Brácha fotbal hrál na té stejné úrovni a přítelkyně se to teprve učí. S dědem je to težké, pořád je to pro mě čerstvé. Doufám, že jednou dám gól bodlem, jak mě to vždycky učil.
Děkujeme ti za rozhovor.
Já děkuji.
Michal Kugler, FC Slovan Rosice – FC Zbrojovka Brno, MOL Cup, 5.9.2018 (autor: Lubomír Stehlík)
