Byl blízko vytouženému angažmá v “A“ týmu Zbrojovky. Namísto toho přišlo vážné a vleklé zranění kolena a pád až do I.B třídy. Dnes patří Jakub Černý nejen k nejlepším hráčům Rosic, ale i celé MSFL. Fotbalový život krajního obránce či záložníka Slovanu připomíná tak trochu horskou dráhu.

Jakube, projděme postupně tvoji fotbalovou kariéru… V 10 letech jsi přestoupil do Zbrojovky a v ní prošel všemi kategoriemi, až se přiblížilo áčko. Jenže přišlo zranění. Co konkrétně se ti přihodilo?

V první řadě bych moc rád pozdravil všechny fanoušky a příznivce fotbalu v Rosicích a poděkoval za podporu, kterou nám dávají.

Začal jsem s fotbalem asi v 6 letech v Zemanu Brno. Po roce jsem přestoupil do Tuřan, kde ale nebyla přípravka a tak mě šoupli do žákovské kategorie. Asi o rok později začal otec dělat v Tuřanech do fotbalu a udělala se přípravka, takže jsem pak postupoval kategoriemi normálně. Jsem za to taťkovi vděčný, dříve jsem si neuvědomoval, že to dělal pro mě. Od mladších žáků už jsem byl ve Zbrojovce, kterou jsem prošel až do juniorky. Byla to parádní sportovní i životní zkušenost.

Rok 2015 bych nejradši vymazal ze života, protože jsem podstoupil 3 operace kolen a rok nehrál fotbal. Do té doby jsem hrával základ v juniorce a chodil dvakrát v týdnu na trénink s áčkem. Přestal jsem poté cítit zájem Zbrojovky se mnou nějak dál pracovat a odešel jsem. Tehdy jsem to chtěl asi zabalit. Za všechno tohle může asi jeden skluz v Plzni, kdy jsem protihráči nechtěl ublížit, protože uklouzl a já už byl ve skluzu. Tak jsem skrčil nohy a ublížil sobě. Sezónu jsem sice dohrál, ale v zimní přípravě už to nešlo.

Co všechno sis se svými koleny musel vytrpět? V jakém stavu jsou dnes?

V lednu byla první operace tuším levého kolene a pak rehabilitace. V březnu operace druhého kolena a znovu rehabilitace. Chtěl jsem vše zvládnout, abych se brzy vrátil, ale možná jsem to uspěchal a následovala plastika levého zkříženého vazu. To byl pro mě zlom. Nebylo to o bolestech, ale vše o hlavě. A to já nezvládl. Dnes se kolena ozvou, ale jedeme dál.

Ze Zbrojovky následoval sešup do mateřských Tuřan, kde jsi hrál 1.B třídu. Dokážeš popsat ten výkonnostní rozdíl? 

Angažmá v Tuřanech jsem bral tak, že si jdu otestovat svoje nohy. Jestli má smysl to vůbec hrát. Rád na to vzpomínám, protože jsem si zahrál “doma”. Výkonnostní rozdíl je markantní. Kluci to hrají pro radost a aby byla žízeň. Nejsou tam vyšší cíle, ale prostě si chtějí zahrát fotbal a i to má své kouzlo. Samozřejmě taky chtějí každý zápas vyhrát, to se nemění.

Když už to vypadalo, že se tvoje kariéra blíží ke “konci“, přišla nabídka z Rosic. Rozmýšlel ses dlouho? 

Měl jsem v tu dobu pár nabídek, ale když přijel pan Čejka s Karlem Jarůškem, který je pro mě od malička jako strýc, tak mě to dávalo smysl. Kouknul jsem se na soupisku Rosic a bylo vymeteno. Jsem jim opravdu vděčný, protože to bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat.

Dnes patříš mezi hlavní tahouny Slovanu. Je ti stále “jen“ 25 let. Přemýšlel jsi někdy ještě o profesionální kariéře?

Na pohádky už jsem velký, takže nevěřím, že by něco takového mohlo přijít. Tím nechci říct, že bych nemakal. Ale ten vlak už asi jel.

Trenér tě pravidelně točí na pravém kraji obrany a zálohy, někdy tyto posty střídáš přímo v průběhu zápasu. Kde se ti hraje lépe?

Jsem rád hlavně za to, že hraju. Pro mě je to o tom, umět se na ten daný post nastavit v hlavě.

Na hřišti působíš často hodně podrážděně, až zle. Přesto tě spoluhráči označují za největšího srdcaře. Tak jak to je?

Kluci mě znají a ví, jaký jsem. Aspoň doufám. Na hřišti bych se obětoval za každého z nás. Co mám na jazyku, to řeknu, ale někdy to přeháním a pak se musím omlouvat. Že Sečo? Je to dáno tím, že neumím a nechci prohrávat.

Vůči protihráčům jsem pes vždy. Trenér to po mě i chce. Je to divadlo nebo hra, která mě baví a soupeřům nevoní. Jakmile je konec zápasu, jdu si podat ruce a případně se omluvit i protihráči.

Využíváš současné volno k odpočinku nebo poctivě trénuješ, kdyby se soutěž přeci jen znovu rozjela? 

Upřímně hlavně odpočívám. Ale každý ví, jak se má o sebe starat, aby byl ready.

Na podzim byl v kádru áčka i tvůj mladší bratr, nastupoval však pouze za dorost a “B“ tým. Neměl na to se prosadit?

Má talent i fyzické přednosti, které já neměl. Kámen úrazu je hlava, kterou jsem měl zase já.

Tvůj děda nechybí na jediném domácím utkání Slovanu. Je pouze fanoušek nebo je občas i trenér?

Děda je hlavně největší borec, kterého znám. Je můj největší fanoušek a tohle mu nikdy nebudu moct plně vrátit. Mám ho opravdu rád! Jezdíval i do Mladé Boleslavi na zápas. Jako trenér se nechová. Probíráme spolu zápasy a dokáže poradit, ale i říct, že to nebylo ono.

Děkujeme ti za rozhovor.

I já děkuji za rozhovor a přeji všem čtenářům hodně zdraví v této době.

Jakub Černý, FC ODRA Petřkovice – FC Slovan Rosice, MSFL, 10.8.2019 (autor: Werner Ullmann)